„Člověk ani nemusí vědět, že šilhá.“ 
Paní Ivana Harangozová začala šilhat až ve svých 42 letech, před tím jen nosila brýle na dálku. Jenomže špatně kompenzovaná vada propukla naplno a život se rázem naplnil spoustou nepříjemností. Pomohla až operace. 
Kdy se u vás šilhání prvně projevilo? 
Zhruba po čtyřicítce jsem zatoužila nechat si laserem vyspravit oční vadu, protože se mi zrak neustále zhoršoval – na jednom oku jsem sice měla jen tři čtvrtě dioptrie, ale na druhém pět. Ještě před operací jsem se pokoušela problém korigovat čočkami. Najednou jsem tedy začala vidět ostře na obě oči, což sice nějakou chvíli fungovalo, ale můj mozek posléze situaci nezvládl a oba dva obrazy oddělil. 
Jak se tím změnil váš život? 
Je to velký nápor zejména na psychiku. Představte si, že s někým mluvíte a on se najednou začne otáčet, protože si myslí, že se díváte na někoho jiného, kdo stojí za ním nebo přichází. Oči jsem sice mohla udržet rovně, ale musela jsem na to neustále myslet, takže další problémy jako bolesti hlavy nebo neustálá únava na sebe nenechaly dlouho čekat. 
Jaké konkrétní problémy to přineslo? 
V první řadě je to společenský problém. Oči přeci jenom tvoří podstatnou část vašeho výrazu, a pokud je s nimi cokoli v nepořádku, ovlivňuje to, jakým způsobem vás vnímají ostatní. Pokud nepanuje na pracovišti naprosto přátelská atmosféra, může se taková vada stát terčem nepříjemných útoků. Například se za vašimi zády ozve: ‚Kdyby ses dobře dívala, tak by se to nestalo…‘, což opravdu zabolí. Pak je tu problém samotného vidění, respektive ztráty prostorové orientace. Nemusí se jednat o žádné komplikované činnosti, jako je třeba řízení auta, ale i obyčejná chůze ze schodů nebo z kopce se může stát hororem. Najednou stojíte s nohou ve vzduchu a nejste schopný bezpečně rozpoznat, kam ji máte položit. Ztráta prostorového vidění byl taky jeden z mála příznaků, který se objevoval už dříve. ¨
Můžete uvést nějaký příklad? 
Při studiu na umělecké škole jsem neměla sebemenší problém při kreslení portrétů nebo krajinek, ale málem jsem propadla při sochařině, protože mi chyběla potřebná perspektiva. Totéž při sportech – smeč ve volejbale nebo tenise se podařila jen málokdy, stejně jako odpal míčku při golfu. Při všem je totiž nutné si uvědomit vzdálenosti a pozici objektu v prostoru. Člověk si pak o sobě myslí, že je nemehlo, ale jen špatně vidí. 
Snažila jste se svou situaci nějak řešit? 
Moje kroky tehdy vedly na dětskou strabologickou ambulanci v nemocnici na Karlově náměstí. Základní test byl celkem jednoduchý: člověk se dívá jakoby do dalekohledu, kde by měl vidět panenku v brance. Jenomže já viděla jen jedno, nebo druhé. Diagnóza byla jasná – skrytá šilhavost. Sice jsem se s ní narodila, ale až do mých dvaačtyřiceti nebyla vůbec poznat. Řešila jsem to prizmatickými skly, neboli hranoly – to jsou taková tlustá a nevzhledná skla v brýlích. Pořádně jsem to obrečela, protože mi nedoporučovali ani laserovou operaci, aby se postavení očí ještě dál nezhoršilo. Brýle mi alespoň pomohly do té míry, že mě přestala bolet hlava. 
Dnes takové brýle nemáte a ani se nedíváte nikam jinam... 
Dnes, s odstupem času, je to až úsměvná historka, jen si představte tu situaci: hledala jsem novou práci a na pohovor do oční kliniky Lexum jsem přišla s takovými brýlemi… I přesto jsem práci získala, a seznámila se tak s doktorkou Flemrovou, která mi ukázala, že situace není tak beznadějná, jak se zdála být. 
Měla jste strach z operace? 
Dlouho jsem operaci odkládala, ovšem potom jsem blíže poznala doktorku Flemrovou a zjistila, jakou opravdovou kapacitou v této oblasti je, strach pomalu mizel. Nakonec mezi rozhodnutím a operací neuplynul ani týden. 
Jak to celé probíhalo? 
Veškeré obavy byly zbytečné, protože jsem absolvovala jen první část operace v narkóze kvůli změnám v anatomii oka - proto jsem nebyla vhodnou kandidátkou na metodu nastavitelných stehů. Nebylo by to ale ani potřeba, protože hned první operace se povedla na výbornou. 
Pamatujete si první pocity po probuzení? 
Jestli myslíte něco takového, že vám sundají obvazy a vy rázem uvidíte vše ostře a jasně, tak to se nedostavilo, protože člověk má opuchlé oči. Ale když jsem pak doma ležela v posteli a v pokoji běžela televize, najednou jsem si uvědomila, že na ni dobře vidím, aniž bych měla nasazené brýle. Ten pocit štěstí je nezapomenutelný.

Je květen 2022 a já mám měsíc a půl po operaci. Ač jsem velký optimista, když nevíte, co vás čeká, přece jen malinkatá nejistota, snad jen malé promile procent, vypršela při pohovorech před operací a doladil vše pan doktor, který mě oči operoval. Celou dobu se mnou mluvil a prováděl mě operací. Již druhý den, když můžete sundat náplast, přichází dojetí a srdce je plné vděku. Že najednou vidíte. Nepřestanu vás všude chválit. Obrovské díky celému personálu. Od paní recepční, přes všechny lékaře a pana doktora operatéra, sestřičky na sále, atd. Nejmenuji vás všechny jen proto, že věřím, že díky zaslouží i ti, kteří vidět nejsou. Moc děkuji! Už na hlavě jen sluneční brýle :)
Ať se vám všem daří a buďte zdrávi!
Ivana Táborská

Uvažovala jsem o operačním řešení asi rok, protože jsem neustále hledala brýle. Jedny jsem uklidila tak důkladně, že jsem je dosud nenašla. Potřebovala jsem korekci na dálku i na blízko, což znamenalo celodenní nošení brýlí, a to jsem nezvládala. Brýle byly navíc těžké, což způsobilo, že jsem je nosila jen v nezbytných situacích, a tak mě neustále bolela hlava, což výrazně snižovalo schopnost koncentrovat se na práci i koníčky. 
Hned po zákroku jsem přišla domů a klidně pracovala na počítači. Cestou jsem přečetla všechny ukazatele, tabule, návěsti i informační letáky od kapek, které jsem dostala. To bylo do té doby naprosto nemyslitelné. 
Kvalita života je po zákroku nesrovnatelně vyšší, a tak je každý den přínosnější. Pokud o něčem podobném uvažujete, neodkládejte to. 
V minulém roce jsem měla autonehodu, protože jsem neviděla ve tmě a v mlze s hustým sněžením bílé auto, které nesvítilo. Kdybych měla současnou kvalitu zraku, třeba by se to nestalo. Dopadlo to sice dobře, ale nemuselo. 
Ráda bych poděkovala všem zaměstnancům kliniky Lexum za jejich profesionální, ale i lidský přístup, protože před každým zákrokem má člověk obavy z možných komplikací, a v případě, že jde o oči, to platí dvojnásob.