V šesté třídě základní školy jsem inkasovala horší známky z matematiky. Důvodem bylo často chybně opsané zadání. Prostě jsem napsala osmičku místo šestky. Najednou jsem měla všechny fotografie z mého nového fotoaparátu rozmazané. Optika fotoaparátu byla v pořádku, mé oči ne. Takže přišly na řadu brýle. Nejdříve půl dioptrie, pak jedna, dvě… Nutno říci, že čtení pod přikrývkou do čtyř hodin do rána, studium skript do stejných ranních hodin a sezení u počítače zřejmě udělalo také své. 
Život s brýlemi šel dál. Znáte to. V zimě stále zamlžené, v létě vařící, otlačený nos, do sauny nemožné a to nemluvím o situaci, kdy Vám na ně někdo šlápne a zítra máte dělat státnice. 
V roce 1999 jsem se po operaci páteře ocitla na vozíku. No, není moc fajn, když ležíte na JIP a nepřečtete jmenovky ošetřujících sestřiček, nerozeznáte dobře kontury obličeje lékaře. Takže moje první přání, na tehdy ještě budoucího manžela, bylo – přines mi brýle! 
Postupně jsem i jako vozíčkářka navlékla na prst zlatý kroužek a našla práci. Také jsem se vrátila k mé lásce – závodnímu plavání. Dva roky po operaci jsem na mistrovství světa v Argentině zaplavala nový světový rekord na 50 m znak. Nevěděla jsem to do chvíle, kdy mi to řekl až na břehu trenér. Na výsledky na světelné tabuli jsem totiž neviděla. 
Před třemi lety se mi narodil syn. To nejúžasnější na světě. Ale moc jsem neviděla jeho první chvilky. Podařilo se mi sice přemluvit jednoho anesteziologa, aby mi podal anestezii do páteře a já tak mohla být v okamžiku jeho narození při vědomí, ale už mi při císařském řezu nedovolil mít dioptrické brýle, ale pouze ty kyslíkové. A tak mi první pohled na ten zázrak rozmazávaly nejen slzy štěstí. 
Čtyři měsíce po porodu jsem vyhrála paralympiádu. Za další dva roky jsem z mistrovství světa v jihoafrickém Durbanu dovezla jednu zlatou, jednu stříbrnou a dvě bronzové medaile. Tam se mi s brýlemi přihodila další nehoda. Při jediném koupání v moři přišla dvoumetrová vlna a mé nové brýle za 5.500,- Kč mi vzala (pro porovnání – výše mého plného invalidního důchodu činí 7.000,- Kč). Zachránila mě spoluplavkyně, která měla dioptrické i sluneční brýle a na celé mistrovství mi je půjčila. Měla méně dioptrií než já, ale viděla jsem stoupat českou vlajku… 
Po návratu z mistrovství jsem se rozhodla, že až pořídíme jiné auto a dostavíme dům, budeme šetřit a nechám si oči odoperovat. I manžel to vzal za své a brzy jsem mohla podstoupit vyšetření na Evropské oční klinice Lexum. 
Při mé první návštěvě mě příjemně překvapilo prostředí kliniky. Ochota a rychlost lékařů, sester, optometristů… Prošla jsem velice důkladným vyšetřením očí. Trvalo prakticky tři hodiny a to jsem šla doslova od dveří ke dveřím. MUDr. Schwarzová mi navrhla typ operace a vysvětlila postup zákroku, průběh pooperačního hojení, případné komplikace. 
Protože trpím revmatoidní arthritidou, při které se mohou vyskytovat oční komplikace, ještě jsem absolvovala vyšetření přímo u prof. MUDr. Filipce, CSc., který mě vyšetřil, operaci odsouhlasil a také provedl. Z operace jsem strach neměla. 
Nástup byl stanoven na 22. března 2007 ve 12.50. Sestřičky byly úžasné, příprava k operaci probíhala rychle a v pohodě. Manžel čekal v čekárně a byl asi ze všech nejvíce nervózní, protože se o mě hodně bojí. Já jsem se nebála skoro vůbec, věděla jsem, že se svěřuji rukám toho nejpovolanějšího týmu a čekání v tmavší místnosti mi připomínalo prostředí call roomu na světových závodech, kde strávíte i přibližně dlouhou dobu. Pak už jsem šla přímo na předsálí, kde mě zbavil posledního zbytku obav nejen charismatický prof. MUDr. Filipec, CSc., ale i plyšový pejsek Lexík. Uložila jsem se, dívala se do červeného světla, občas to trochu zatlačilo, pak jsem svým okem pozorovala, jak mi chirurgovy nástroje doslova tančí po oku (samozřejmě, že jsem nic necítila) a totéž se dělo i s druhým okem. Celý zákrok netrval ani čtvrt hodiny a byl pro mě velikým zážitkem. Ještě větší zážitek byl, když jsem vstala a sedla si do vozíku, že OSTŘE VIDÍM. Bála jsem se o tom začít mluvit, abych to nezakřikla. 
Jak se cítím dnes? Byla jsem tak nadšená, že konečně vidím bez brýlí, že jsem se musela hodně ovládat, abych nahlas nečetla všechna dálniční návěstí. Jediným nepříjemným pocitem byl tlak a trochu škrábání, asi jako když vám do očí spadne řasa. Po úplném odeznění anestezie mi oči začaly hodně slzet, ale vzala jsem si lék a do čtvrt hodiny bylo i po této malé nepříjemnosti. O půl desáté jsem se dívala na můj oblíbený seriál. Druhý den jsem absolvovala kontrolní vyšetření, které bylo v pořádku a na další kontrolu jedu až v půlce dubna. 
V pondělí jsem nastoupila do práce, jen jsem si upravila stůl – posunula jsem si dál monitor, sešity na objednávky – PO TOLIKA LETECH JSEM NEMUSELA ČÍST S NOSEM NA PAPÍŘE! 
Těším se na to, až budu plavat na otevřené vodě a uvidím bóje a nebudu muset spoléhat na doprovodnou loď. A nemůžu se dočkat, až budu svému synovi ukazovat bez brýlí za letní noci Velký vůz…