Ráda bych se s Vámi podělila o pár pocitů jako zdravotní sestra, která v Lexum pracuje, ale zároveň pacient, který si prošel celým procesem, počínaje vstupním vyšetřením, pak operací a konče pocity, které jsou jen těžko popsatelné. 
Brýle jsem začala nosit v 1.ročníku SZŠ a asi jako každý puberťák jsem se za ně styděla. To byla ještě doba, kdy na výběr byly dva druhy tlustých obrouček a to bylo vše. Po prvním porodu ve 25 letech jsem byla nucena začít brýle nosit stále, protože jsem nepoznávala známé na druhé straně ulice a zbytečně mi ujížděla MHD, protože jsem nerozeznala jejich čísla. 
Po určité době jsem se s brýlemi sžila natolik, že mi přestaly vadit a překážet. A to musím dodat, že jsem docela aktivní člověk, kterého baví sport, turistika, kolo, aerobik a řada jiných aktivit. Dokonce si dovolím říct, že díky doby, která nám donesla mnoho nového zboží do obchodů, jsem si vybírala brýle takové, které mi slušely a dodaly i jistý šarm. 
Když teď pátrám v paměti, našla bych asi jen dvě situace, kdy mi brýle vadily. Tou první byla doba kdy mé dvě děti byly ve věku batolat a neustále mi je shazovaly z nosu. A tou druhou byla zima, kdy se brýle při přechodu ze zimy do tepla mlží a pak nic nevidíte. Prostě brýle mi přestaly vadit natolik, že když jsem je sundala, připadala jsem si divně, zkrátka jinak. Asi to všichni, co nosíte brýle, znáte. Takže jsem nikdy o laseru nepřemýšlela. 
Až postupem času, když jsem pracovala v Lexum a poznávala jej takříkajíc zevnitř, jsem o tom začala uvažovat. Kvalita a přístup jak lékařů tak sester je na mnohem vyšší úrovni než v zařízeních, které jsem měla možnost dosud poznat. Pacient není pacient, ale klient, který je opravdu středem zájmu a vždy na prvním místě. Tomu je podřízeno skutečně vše. Jako sestra jsem také viděla úspěšnost prováděných zákroků a vzhledem k vysokému počtu zákroků s prakticky nulovými komplikacemi jsem se rozhodla LASIK podstoupit. 
V den „D“, i když jsem věděla, že mi nic nehrozí a od pacientů, že to nebolí, jsem přesto byla lehce nervózní. Zákrok byl opravdu nebolestivý a trval pár minut. Asi 2 až 3 hodiny po zákroku jsem měla takový pocit, jako když Vás někdo píchne do oka a musíte ho zavřít. Žádná bolest, jen trochu nepříjemné. A teď přichází na řadu pocity, které jsem už dlouho neznala. A to pocity takové, které jsou pro člověka, který brýle nenosí a vidí, zanedbatelné a nepostřehnutelné. A pocity úžasné a nádherné pro nás „brejlovce“. Člověk si opravdu neuvědomuje o co přichází, když to nezkusí.
Začalo to již v den operace večer. Ležela jsem v posteli, připravená ke spánku, tedy bez brýlí a čekala než se uloží zbytek rodiny. V televizi běžel film s titulky. Jindy bych viděla jen jakési rozmazané fleky ale já ty malinké titulky už přečetla! A s nadšením koukala až do konce. Pak ráno otevřu oči a aniž bych si musela nejdříve nasadit brýle, vidím kolik ukazují hodin ručičky na budíku. Pak se projdu kolem okna a do očí mě uhodí nádherně ostré a jasné rohy domů. 
Nikdy bych nevěřila, co budu prožívat. Viděla jsem krásné obličeje lidí a rozeznala oči, nos a ústa. Rozeznala jsem větve a listí v korunách stromů. Pro někoho opravdu maličkosti, ale pro nás „brejlovce“ velké věci! Neustále si vychutnávám ten pocit, kdy sedím, koukám a všechno mám tak jasné, ostré a krásné. S brýlemi jsem viděla taky dobře, ale ne takhle. Teď se to nedá vůbec srovnat. Je to něco úplně jiného a kdo to nezkusí neuvěří!! Jsem už půl roku po zákroku a pořád se těch krásných, pro jiné všedních pocitů, nemůžu nabažit. Děkuji všem, kteří mi tyto pocity umožnili a přeji velké odhodlání všem, kterým tyto pocity chybí. Opravdu to stojí za to!