Byla jsem krátkozraká od svých 10 let. Protože se jednalo o zrak, byla jsem v rozhodování stále velmi opatrná. Každá novinka s sebou nese i určitá rizika. Myslím, že jsem čekala dosti dlouho a že užitá metoda již byla dostatečně odzkoušená, tedy spolehlivá. Rozhodnutí oddaloval i fakt velmi bolestivého hojení asi týden po zákroku (mám na mysli první metody a také zkušenost rodinných příslušníků). 
Sledovala jsem vývoj a oslovil mě jiný postup, bezbolestný postup, který navrací pacienty velmi rychle do plnohodnotného života. O zákroku jsem četla z dostupných zdrojů, lékaři mi ochotně odpověděli na mé dotazy, rovněž příprava na zákrok proběhla ve velice příjemné uklidňující atmosféře. Když jsem připravená na událost, která mne čeká, snáším její průběh i následné hojení určitě lépe a rozumím pochodům, které v organismu probíhají. 
Samotný zákrok byl pro mě bezbolestný, cestou domů jsem rozeznávala silniční ukazatele, přečetla SPZ před námi jedoucích aut. První odpoledne jsem měla pocit řezání v očích, pro upřesnění: prach v očích, který dráždí k pláči. Uklidnily mě přibalené léky. 
Kvalita mého života se velice zlepšila. Dají mi za pravdu lidé nosící brýle, že je neustále hledají, sundávají, v zimě řeší přechod do teplejšího prostředí, nemluvě o sportu. (Těším se, až si zalyžuji a uvidím nerovnosti.) 
Zde bych se rozepsala velmi obsáhle. Jsem pedagog, potřebuji užívat oční kontakt, jsem v pohybu, střídám vzdálenosti, na které se potřebuji zaměřit. (Mám již obě ruce volné, nesundávám brýle.) Maluji, zhotovuji oděvy, doplňky – loňský rok jsem malovala bez brýlí (bolela mě hlava), sledovala a porovnávala svůj výtvor s brýlemi. Protože si potřebuji na nový stav vidění zvyknout, ještě mi dělá potíže zaměřit zrak na drobné detaily. Uklidňuje mě fakt, že se na lékaře kliniky mohu kdykoli obrátit, vždy mi věnovali dokonalou péči. 
Nechci hýřit frázemi, dovolím si na závěr: věřte, že po zákroku uvidíte to, čeho jste si bez brýlí nevšimli a ani všimnout nemohli.