Láska k plavání jí vydržela celý život. Závodní plavkyně Marcela Šťastná reprezentovala Československo od svých 17 let a už tehdy překonala několik dorosteneckých rekordů. Plavat se naučila na Berounce, kam se svými rodiči jezdila na letní byt do Dobřichovic, závodně pak začala trénovat v pražském oddílu Bohemians (dříve Stalingrad Praha). V rámci reprezentace se však mohla účastnit jen zahraničních závodů v zemích východního bloku. Se závodním plaváním skončila ze zdravotních důvodů asi ve 24 letech. O 31 let později se však k plavání s nadšením vrátila a sklízí jeden medailový úspěch za druhým.

Jste osminásobnou mistryní světa, jednadvacetinásobnou mistryní Evropy a z těchto soutěží máte navíc 41 stříbrných a bronzových medailí. Které medaile si nejvíce ceníte, která Vám dala „nejvíce zabrat“?
Hodně vzpomínám na rok 2013. To mi totiž zemřel manžel. Ve stejném roce jsem vyhrála 6 zlatých medailí. Závody se konaly tenkrát v Holandsku, 4 medaile z toho byly moje a 2 za štafety. Plavala jsem tehdy všechny 4 svoje disciplíny a ve všech jsem získala zlatou medaili. Jinak vzpomínám na všechny medaile moc ráda, všechny jsem si musela vybojovat.

Pojďme se vrátit k počátkům Vaší kariéry. Bavily Vás i jiné sporty? Z jakého důvodu jste se nakonec rozhodla pro plavání?
Přiznám se, že jsem ráda závodila ve všem. Jsem závodivý typ. Jsou typy lidí, kteří rádi trénují a neradi závodí. Já to mám spíš naopak (smích). A tak to bylo i s plaváním, které mne moc zaujalo. Jezdili jsme s rodiči na letní byt do Dobřichovic a tam pro děti pořádali závody na Berounce. Doslova je „vyvezli“ z plovárny k jezu a tam je „vypustili“ (smích) a děti doplavaly na plovárnu. Tenkrát jsem ještě neuměla plavat a už mi bylo 10 let. Pocítila jsem strašnou touhu v plavání závodit, hned jsem vlezla do vody a samozřejmě se začala topit. (smích) Ale v dalších dnech jsem se plavat naučila. Závodit jsem však začala až v době mých studií na gymnáziu, což bylo docela pozdě. Na druhou stranu to pak šlo poměrně rychle a už za rok jsem vyhrála dorostenecké mistrovství republiky.

Takže lásku k plavání „odstartoval“ zážitek na Berounce. Jaké pocity ve Vás plavání vlastně evokuje? Volnost? Svobodu?
Když se nad tím zamyslím, do dneška nemohu říct, že bych šla někdy do vody s nějakou nechutí. I když vím, že je voda například extrémně studená. Voda je mi prostě hodně příjemná. Je fakt, že mnozí lidé říkají, že by je nebavilo plavat ode zdi ke zdi. Mně naopak vyhovuje mít jasný tréninkový plán a mít to tzv. „vyměřené“.

Zvažovala jste třeba vytrvalostní plavání? Co třeba přeplavat La Manche?
Ne, tak tohle mě opravdu nikdy nenapadlo. V moři se můžu jenom „koupat“ (úsměv). K dlouhým tratím mám spíše nechuť. Závod na 1500 metrů bych třeba nikdy neplavala.

Jaké jsou tedy Vaše závodní disciplíny? A jak často nyní trénujete?
Mé disciplíny byly vždy 50 m a 100 m motýlek, 50 m a 100 m prsa, osobní polohový závod a v poslední době i 50 m znak. Trénuji s třemi dalšími děvčaty (smích) z našeho klubu (průměr máme 75 let) v Edenu 4× týdně. Ze začátku to byl spíše ryze ženský klub, ale nyní se přidali i muži, tak je to alespoň vyrovnané a máme nyní aktuálně asi 22 členů. Trénuje nás jedna z členek našeho klubu a organizaci mám na starosti já. Ročně se jako klub účastníme asi 6 závodů. Plaveme samozřejmě ale i štafety, ve kterých, myslím, jsme opravdu dobří.

Co Vás více baví? Plavat štafety nebo spíše sólo?
Raději sólo. Na druhou stranu musím říct, že ve štafetě se člověk ještě více vybičuje k výkonu, protože se samozřejmě bojíte, abyste závod zbytku družstva nezkazila. Takže i tu štafetu plavu ráda.

Máte při náročném tréninkovém programu a absolvování závodů prostor na jiné koníčky? Co Vás kromě plavání baví?
Baví mě jízda na kole. K 85. narozeninám jsem dostala nové kolo, které jsem si moc přála. Jezdila bych častěji, ale před závody mám strach, abych si nějak neublížila a mohla se závodu účastnit. Ráda mám také lyže, běžky, nebo Pilates. Také posiluji, ale už ne s takovým zápalem.

Co je důležité pro úspěch ve sportovní disciplíně? Cílevědomost? Podpora okolí?
Myslím, že nejdůležitější je vytrvalost a pravidelnost. Samozřejmě bych si kolikrát mohla říct, že dneska se mi nechce a trénink vynechám. Ale to nejde. Ta pravidelnost je velmi, velmi důležitá. Také pevná vůle. Pravidelnost v tréninku a upřednostnění sportu před lecčím.

Nedávno jste na oční klinice Lexum v Praze podstoupila operaci šedého zákalu. Je důležité dobře vidět zrovna při sportovním plavání?
V plavání to myslím zas tak důležité není. Pravdou ale je, že jsem v posledních dvou letech začala vidět hůře na blízko i na dálku. Jsem moc ráda, že jsem zákrok podstoupila, protože výsledek je ohromný. Operaci v Lexum mi zprostředkovala moje kamarádka, primářka Eliška Birndtová, bývalá výborná plavkyně. Na Vaší klinice se mi neuvěřitelně věnovala paní primářka Jitka Tomášová a operaci zdárně provedla paní docentka Zuzana Hlinomazová. Oběma jsem nesmírně vděčná.